8. ročník - rok 2013    Téma: BARIÉRY

Katalog

Plakát

Fotografie


Napsali o nás:

     Ležatá osmička na plakátu letošního Blatenského fotofestivalu neznamenala pouze skutečnost, že se v Blatné již poosmé (!) sešli fotografové a milovníci fotografie, ale jako by zároveň symbolizovala fakt nekonečného propojování minulého s budoucím, jednoduchého s rafinovaným, postmoderně nejvyššího s nejnižším, všeobecně přijímaného s provokujícím a šokujícím…

      Od prvních festivalových výstav před sedmi roky zaměřených především na dokumentární fotografii bylo v dalších ročnících stále více prostoru věnováno reprezentantům klasické výtvarné fotografie, mezi které se nenápadně mísily práce mladších i nejmladších autorů holdujících experimentu či konceptuálnímu pojetí, vyvolávajícímu často stejně vášnivé debaty jako reakce. A podobně jako se černobílé kontaktní fotografie nebo zvětšeniny z negativů na výstavách čím dál častěji prolínaly s barevnými digitálními fotografiemi a posléze i fotografikami zpracovanými speciálními postupy, tak i zprvu osvědčená a nekontroverzní témata (kupříkladu žena, dvojice nebo krajina) přinášela postupem času stále vyhraněnější vyjádření, často poměrně náročná na divákovo vcítění a domýšlení… Letošním tématem bariéry se všechny předchozí ročníky a s nimi i zkušenosti promíchaly, a vlastně už jaksi přestalo záležet na technice, věku nebo pojetí; nečekaně, náhle a „z ničeho nic“ se tu zjevila srozumitelná a naléhavá výpověď o nejniternějších radostech i bolestech člověka na přelomu století.
      Proč právě bariéry? Toto téma zcela přirozeně vyplynulo z několikaleté práce blatenské rodačky, fotografky a organizátorky Fotofestivalů Kamily Berndorffové. Ačkoli je o této nezaměnitelné a nezařaditelné blatenské osobnosti známo, že se ve své volné tvorbě věnuje především fotografování života obyvatel Indie a v poslední době i některých dalších asijských států, před třemi lety bez sebemenšího zaváhání vstoupila i do českého vnitrozemí, a to na horkou i hořkou půdu motolské dětské onkologie. Nápad fotografování podnítila mladá lékařka Lucie Cingrošová a stanovený cíl byl jasně daný: Otevřít veřejnosti pohled na život dětí postižených zhoubným nádorovým onemocněním za zdmi nemocnice i domovů a pomoci jejich rodinám odstranit překážky, předsudky a ostych v komunikaci se „zdravým“ okolím.  Je třeba říci, že se tento nápad zrodil zcela samostatně, bez jakékoliv návaznosti na známé cykly téhož zaměření bratislavského Luba Stacha, které mu v době komunistické zvůle přinesly tolik problémů. Vše posléze vykrystalizovalo v pevný tvar a vyústilo ve výstavu Můj nový život, která měla premiéru na pražské Staroměstské radnici zjara 2012 a která od té doby putuje po republice. Způsob, jakým jsou nemocné děti na fotografiích zachyceny, je naprosto novátorský a zcela prostý jakéhokoliv kýče: autorka nakažená úsměvným optimismem a úsilím ošetřující lékařky představila děti jako bytosti, které si navzdory nemoci chtějí užívat života, mít kamarády a těšit se na budoucnost. Takovéto pojetí dalo vzniknout pěti na sebe volně navazujícím cyklům: Modeling, Malovací den, Doma s rodinou, Tábor, Sny a záliby. Velkoformátové fotografie hýřící barvami i radostnými výjevy a kombinující obraz s texty dětí i komentářem autorky vyvolávají (a už mnohokrát vyvolaly!) v divácích silné emoce často doprovázené také úlevnými slzami…

     Téma bariér, které si lze v případě nemocných či postižených představit velmi konkrétně, však bylo organizátory záměrně ponecháno v tom nejobecnějším, ba nejvšeobecnějším významu. Tedy od reálných zdí, překážek nebo zábran v posunu k zábranám, tabu či klišé společenským, a tento výklad byl i klíčem k výběru dalších vystavujících i přednášejících. Pražský umělec oceňovaný i v zahraničí, jinak ale rodák ze severočeského Rumburku, malíř, fotograf, pedagog, performer, spoluzakladatel Tvrdohlavých a svérázný glosátor společenských dějů Jiří David v tomto ohledu rozhodně nezklamal a jeho prezentace zajisté rozčeřila (s razancí výbušniny ovšem!) poklidnou hladinu mysli nejednoho posluchače. Čtením textů rakouského spisovatele a dramatika Thomase Bernharda ze 70. let minulého století, projekcí zdánlivě vizuálně banálních fotografií a připomenutím vlastního vulgárního manifestu z 90. let Jiří David nemilosrdně komentoval morální stav současné české společnosti a drásavě zpytoval i svou vlastní identitu. Pro ty, kteří snad ještě nepochopili, lze volně přetlumočit, že člověk, umělec, a tedy i fotograf není hoden svého jména, pokud svým dílem nenese kůži na trh a opájí se jen pouhým zaznamenáváním nebo kopírováním reality, pokud se stále znovu a znovu netáže po smyslu, pravdě a podstatě, pokud nezkoumá realitu, neklade si nové a nové otázky a pokud se nechá ujařmit materiálními lákadly a stupidně trapným posluhováním mocným. Více o práci a myšlenkách Jiřího Davida je možno nalézt třeba v internetové databázi současného umění Artlist, kde jsou kromě životopisu, ukázek výtvarných děl a přehledu výstav také odkazy na monografie, články i kritické texty včetně vlastních textů Davidových.

      O tom, že fotografii už dávno nelze vnímat pouze jako technicky dokonalé zobrazení skutečnosti, výmluvně vypovídaly i další výstavy zařazené do hlavního sobotního výstavního programu. Barbora Bálková, shodou okolností také někdejší studentka v ateliéru Jiřího Davida, i letos potvrdila – kromě jiných aspektů své tvorby –, že je jí vlastní humor, nadsázka a ničím nesvázaná představivost. Plakátky s postavami prostitutek, z jejichž úst se linou výroky českých politiků, pobavily a zároveň možná i tak trochu polekaly snad každého, kdo stoupal po točitých schodech do druhého patra zámeckého Rejtova paláce, kde byly vystaveny další dva soubory odkazující k dětství talentované fotografky. Zatímco soubor Denní a noční přízraky byl vzpomínkou na dětskou imaginaci, projektovanou prostřednictvím dvojic fotografií, kdy horní byla nočním dětským snem-přízrakem a na spodní se přízrak zrcadlil na denním světle v konvexních zrcadlech konkrétních míst silničních křižovatek (jen si vzpomeňte, jak jste sami slepě věřili svým dětským představám!), soubor Babičky byl představou o nelehkém životě kdysi mladých žen, autorčiných babiček, s nimiž jí však osudem nebylo dáno prožít delší dobu.
      Také další mladá fotografka Eliška Šárková na svých fotografiích nezobrazuje skutečnost, ale svou představu o člověku, jehož podoba a duševní svět putují staletími. V souborech Můj přítel Carravagio a Ve stínu se nechává inspirovat obrazy období raného baroka a klasicismu, kdy znovu inscenuje kdysi malované portréty mladých mužů pomocí modelů-blízkých přátel a za použití speciálních fotografických technik.

     Dokladem, že i vážná témata mohou být pojednána s humorem, byla výstava Jaromíra Santlera. V dosud nevyužitém či ještě nepoužitém výstavním prostoru ambitu kostela Nanebevzetí Panny Marie (díky za něj!) byly publiku představeny práce absolventa Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě nesoucí název Pravda či fikce? Autor ve své první sérii předvedl, jak by to vypadalo, kdyby se třeba v pražské tramvaji objevil amazonský Indián, nebo kdyby z luxusní limuzíny vystoupila divoška oděná jen bederní rouškou. Domýšlení všech souvislostí i důsledků zůstává výhradně na divákovi. Obdobně druhá série zaměstnala divákovu představivost, když předvedla, jak se v autorově fotoateliéru nechávají zvěčňovat barokní andělé i jiné mytické bytosti. Nevšední byl ovšem i způsob, jakým byli k této výstavě přivábeni diváci: Do ambitu je navedly dva temně oděné páry, které se za zvuků přitažlivě chytlavého argentinského tanga protančily bariérami v podobě napnutých červenobíle pruhovaných plastových pásek až k fotografiím. A koneckonců neúmyslně vtipný byl i fakt, že v uzavřeném-otevřeném ambitu fotografie visely-vlály, neboť v sobotu bylo povětří více než čerstvé…

      Jiným způsobem a z jiných pozic vypovídala o barierách mezi lidmi i konceptuální projekce Thomase Brennera. Jeho agenti-strážci hranice vypadají sice veledůležitě a neohroženě, ale protože i státní hranice je jen jakási pomyslná čára vytvořená v mysli lidí za účelem uchopení a udržení moci, ukáže se, že tahle povedená partička nestřeží vlastně vůbec nic.
     Naproti tomu černobílé fotografie nestora českého dokumentu Jaroslava Kučery působí na první pohled přímočaře a jednoduše. Nenechme se však mýlit; tento pražský blíženec Jindřicha Štreita má dokonalý cit pro kompozici i atmosféru okamžiku, a domyslíme-li, že většina vystavených snímků vznikla v období tvrdé normalizace a je z prostředí komunit žijících na okraji společnosti, snadno pochopíme, že v takovémto fotografickém undergroundu rozhodně nešlo jen o nějaká jednoduchá líbivá gesta. Blatenská výstava čerpala z celoživotní autorovy retrospektivy instalované letos v létě na Pražském Hradě. Jaroslav Kučera se také osobně zúčastnil vernisáže a při nedělním spontánním setkání s diváky objasnil, za jakých okolností jednotlivé fotografie vznikaly. Dobou vzniku byla Kučerovým snímkům blízká výstava další velké postavy české fotografie Jana Saudka. Rozsahem i formátem nevelká kolekce Saudkových intimních prvotin už nesla charakteristické rysy Saudkova pozdějšího rukopisu a jeho někdejším mladickým romantismem působila v dnešní době takřka nepatřičně dojemně. Autorovu originální, nikoli však jednoduše přímočarou životní cestu připomněl film Adolfa Ziky V pekle svých vášní ráj v nedohlednu.
     Rozmanitost vnímání tématu bariér ukázaly také další samostatné výstavy i tradičním fórum Otevřená scéna. Nad handicapem nevidomých se prostřednictvím esteticky vytříbených barevných fotografií zamýšlel Filip Györe, členové Fotoklubu Lanškroun pro nevidomou Evu přímo vymysleli a vytvořili fotografie hmatové. Na téma bariéry mezi fyzickým zjevem a nitrem člověka, tedy jakéhosi dávně barokního sporu duše s tělem, vytvořili své variace Yvona Kovářová (eroticky vypjaté detaily autoportrétu), Štěpán Mertl (portréty dívek narušené gelovými skvrnami) nebo Martina Fučíková (deformované fotografie modelek). Střet etnik a důsledky politických zásahů do života lidí v cyklu Dva světy citlivě dokumentovala Eva Stanovská (Ujgurové versus Číňané) nebo se jimi zabýval Petr Lorenc v souboru Útěk (lednicko-valtický areál několik let po odchodu vojsk). Bariérami ve veřejném prostoru se zabýval Martin Sekal (život schovaný za zdmi a ploty), Jan Žbánek (cyklus Lidské zdroje) nebo Lenka Komínková (knížka Skrytý Mnichov vznikla stažením pohledů na různá mnichovská zákoutí z Googlu, kdy mnohá tam jsou z nepochopitelných důvodů zakryta rozostřením). Vynalézavě a vtipně poukázal na prostupování prostoru veřejného a soukromého Zdeněk Vajner v sérii Veřejné soukromí, když fotil život lidí na balkonech panelových domů. O tom, jak se lidé místo z očí do očí domlouvají čím dál častěji prostřednictvím počítačů, které se tak nakonec z prostředku komunikace stávají často už nepřekonatelnou překážkou, výmluvně svědčila první společná práce Petry Hajdůchové a Robina Závodného nazvaná trefně Dis/connected. A tak by bylo možné pokračovat dál a dál, vystavujících bylo mnohem víc, než je zde možno zmínit. K tématu přispěl také poslední nedělní přednáškou reklamní fotograf Tomáš Beran, stejně jako i krátkometrážní animovaný film Veroniky Szemlové "Nesejdeš z cesty" zabývající se náboženskou netolerancí.
     O muzikantce, zpěvačce a drobné dívce z hor Beatě Bocek můžeme jen s velkou radostí říci, že všechny části Fotofestivalu svými výstupy i recitálem v Kaplance skvěle propojila. A obdobný lví podíl na tom, že letošní ročník Fotofestivalu byl ve svém vyznění pozoruhodně celistvý a nabitý událostmi, energií, humorem a pospolitostí a že přilákal nevídané množství aktivních účastníků i diváků, měla další drobná mladá žena: Broňa Winklerová, ředitelka blatenského Centra pro kulturu a vzdělávání.

 

Poděkování však patří všem: organizátorům, sponzorům i účastníkům. Tak za rok zase v Blatné na viděnou… A téma už známe!

 
 

Pro Blatenské listy v říjnu 2013 Iva Capoušková

Přidat komentář